Hřbitov vězňů německého tábora v Borovicích - válečných zajatců různých národností a polských účastníků nucených prací na výstavbě Sudetské silnice, kteří zahynuli nebo byli zavražděni německými dozorci v letech 1939-1945.

Zpevněná lesní cesta údolím řeky Kacza, spojující Podgórzyn a Borovice byla zbudována díky nadlesnímu Mayntzovi hraběte von Schaffgotsch v letech 1902-1904. V roku 1937 byla vyasfaltována. Češi vybudovali silnici spojující Špindlerův Mlýn s Krkonošským sedlem v letech 1914-1921. V roce 1938 dovršili Němci anexi Československa a měli záměr propojit slezskou a českou stranu Krkonoš. Jednalo se zajisté o investici strategického charakteru a vojenského významu. Již před koncem třicátých let byla započata stavba Sudetské cesty z Borovic směrem ke Krkonošskému sedlu (v místech, kde se nachází polská bouda Odrodzenie a česká Špindlerova bouda).

Práce byly svěřeny legnické firmě H. Plüschke. V lese mezi Borovicemi a Przesiekou, v údolí řeky Mya, byla ve výšce 635 m n. m. na ploše kolem 2 hektarů vybudována četná ubytovací zařízení pro dělníky.

V době 2. světové války byly budovy užívány zpočátku jako tábor nucených prací (Arbeitskommando č. 374) a později jako zajatecký tábor, jehož vězni budovali v nelidských podmínkách Sudetskou cestu.

Již v říjnu 1939 byla na místo dopravena první skupina polských dělníků, kteří museli postavit baráky pro obyvatele budoucího lágru.

20. dubna 1940 dorazil do Jelení Gory transport 2000 Poláků ze Slezska, svezených ze Sosnowce, Bedziny a Olkusze na nucené práce. Část z nich, v počtu asi 100 osob, byla nasazena v Borovicích na zemní práce při stavbě Sudetské cesty poblíž tábora nebo zaměstnána v táborových dílnách jako zámečníci a truhláři.

V červenci 1940 přišlo na Slezské sedlo 250 belgických válečných zajatců, kteří byli ubytováni v budově někdejší německé celnice a dále 500 válečných zajatců umístěných do lágru u Borovic. Vězni byli nasazováni zejména na budování Sudetské cesty. Do konce února 1941 propustil Wehrmacht většinu belgických zajatců a na jejich místo na několik měsíců nastoupilo kolem 200 zajatců francouzských. Na podzim 1941 osídlilo lágr asi 400 zajatců sovětských.

Civilní pracovní tábor byl zrušen v roce 1943, polští dělníci byli odvezeni a byli nahrazeni polskými, francouzskými, belgickými a dánskými válečnými zajatci z lágrů č. VIIIE a č. 308 ve Swietoszowu, jakož i č. VIIIC v Zagani, č. VIIIA ve Zgorzelci a Wojcieszycích. Průměrný počet osob činil kolem 700 mužů, z toho asi 300 Francouzů. Území tábora bylo pečlivě střeženo, bylo obehnáno ostnatým drátem, se strážními věžemi. Váleční zajatci bydleli v několika dřevěných barácích. Stavební práce nadále prováděla firma z Legnice a dozor dělníků prováděli důstojníci SS.

Práce na výstavbě Sudetské cesty byla velmi těžká. Vězňové a zajatci krumpáči drtili kámen na štěrk pro stavbu hlavní silnice. Na Sudetské cestě byly vybudovány tři velmi pevné mosty: přes Kaczu, Myju a Podgórnu s šířkou vozovky kolem 11 metrů. Mizerně stravovaní a těžkou prací sužovaní lidé podléhali vysílení a nemocem. Také je decimovala epidemie skvrnitého tyfu. Němcům se však nepodařilo jejich plány uskutečnit a na přelomu let 1944 1945 v důsledku přibližování se fronty tábor zlikvidovali. Zbývající přeživší vězně, kteří šťastně přečkali hlad, bití a špatné zacházení, postříleli. Celkový počet zahynulých vězňů se odhaduje na 800 až 1000. Čtyřicet zajatců bylo pochováno ve společném hrobě nedaleko tábora. V masových hrobech bez označení na zdejším hřbitově bylo pochováno 500-600 osob různých národností. Roku 1945 bylo asi 70 osob přeneseno do Przesieky. Jejich osud zůstává neznámý. Baráky byly rozebrány a spáleny tak, že zbyly pouze kameny označující místa, kde byly budovy umístěné.

V současnosti lze na území někdejšího tábora rozeznat základy zděných budov, např. kuchyně, baráků, jakož i kameny vykládané spojovací chodníky a též dva kruhové objekty - snad nádrže nebo cisterny.

V areálu hřbitova byly provedeny dvě částečné exhumace, v letech 1956 a 1970. Je známo, že pohřbení byli vojáci. Svědčí o tom předměty u nich nalezené: knoflíky vojenských uniforem a také označení z trestního lágru 308.

Na hřbitově v Borovicích se nachází 38 bezejmenných hrobů s dubovými kříži označenými táborovými značkami, obestavěnými betonovými obrubníky a jeden velký masový hrob. Ukazatel u Sudetské cesty a pamětní deska osazená do žulového bloku informují turisty o příběhu tohoto místa.

V sedmdesátých letech 20. století se projektovalo dokončení Sudetské cesty, která by přes Krkonošské sedlo vytvořila dopravní tepnu mezi Polskem a Československem. Teno projekt byl zastaven a dostalo se pouze na pokrytí nejvrchnější části cesty asfaltem.

Za křížením Sudetské cesty s modrou turistickou značkou, která vede z Przesieky na Krkonošské sedlo, je dnes v úseku asi jednoho kilometru cesta široká, zpevněná a, dalo by se říci, připravena k využití. V dalším kilometru se cesta mění ve stezku, podél které leží hromady kamení - zajisté materiál připravený před více než 60 lety pro stavbu dalšího úseku. Poté se stezka již stává špatně schůdnou a zatáčí na severovýchod, protínajíc modrou značku. Poslední úsek před Špindlerovým sedlem v délce asi půldruhého kilometru je také zpevněný v délce několika set metrů. Z české strany na Špindlerovo sedlo vede široká sjízdná asfaltová silnice.

V roce 2007 byl hřbitov v Borovicích díky autorům portálu www.Borowice.pl, Radě ochrany válečných památek a hrdinství ve Varšavě, Lesní zprávě Sněžka v Kowarech a Místnímu úřadu v Podgórzyně od základu opraven.

Česká verze pochází od přátel z Hradce Králové, Česko.

Keš je umístěn v díře pod kamenem.

Je moet ingelogd zijn om de hints te zien